Šedivé nebe se chvělo pod tíhou podzimních mraků.

Císař Wilhelm stál na vyvýšeném valu a shlížel dolů na spáleniště, které kdysi bývalo vesnicí Blummenberg.

Nebo jak jí Rusvieti krátce říkali "Rasputingrad".

Všude kolem něj vrzaly klouby obrněných strojů Saxonijské říše.

Mezi troskami se válela roztrhaná sláma, ohořelé dřevěné trámy a těla, která ani psi nechtěli trhat.

„Vaše Výsosti… našli jsme stopy,“ pronesl velitel von Kluge a podal císaři rozervaný kousek uniformy.

Na rudé látce se ještě zachoval znak medvěda – Rusvietské impérium. Císař sevřel látku v kožené rukavici a cítil, jak mu v hrudi klíčí něco temného.

„Proč Blummenberg?“ zašeptal spíš pro sebe než pro ostatní.

Byla to malá vesnice – hrstka starousedlíků, políčka, pár krav.

Nic, co by stálo za kulku, natož za oddíl mechů a vojáků.

„Měli podepsat loajalitu,“ zavrčel Kluge.

„Prý schovávali zběhy. Rusvieti to chtěli udělat veřejně. Zasít strach.“

Wilhelm pohlédl na šedou linii lesa, odkud před týdnem přijely stroje s rudými hvězdami.

V tom směru se teď sbírala mlha, těžká a tajemná jako předzvěst bitvy.

„Ať se bojí oni,“ procedil mezi zuby. „V Blummenbergu to začalo, v Rusvietu to skončí.“

Kluge se uklonil a spěchal vydat rozkazy.

Císař zůstal sám mezi popelem.

Natáhl ruku a prsty mu sjely po zčernalém kameni, zbylém z vesnické pece. V té chvíli mu vítr donesl vzdálený dunivý zvuk.

Něco se pohybovalo v lese, těsně za obzorem.

Přísahal by, že zahlédl siluetu těžkého mecha – ale ne s jeho vlkem, nýbrž s rudou hvězdou.

Zachmuřeně sevřel zbytek látky a otočil se k těžkému dělu poblíž.

„Připravte vše,“ zasyčel do větru. „Tahle země pohltí naše nepřátele. A jestli ne – zapálíme ji i s nimi.“

       Nad Blummenbergem se spustil déšť, mísící se s popelem.

A kdesi za stromy se tiše ozval první výstřel, který ukončil už tak křehké příměří...